Ve svých prvopočátcích vstřebávala kultura starého Říma inspiraci z helénistického Řecka. Jak se později rozšiřovala oblast jejího působení (pod záštitou císařské říše), nacházela další kultury, kterými byla ovlivňována. Na oplátku sjednocovala veliké území, které se pod její záštitou mohlo vyvíjet tak, jak by se samostatné kultury těchto oblastí vyvíjet nemohly.

Podoba nejstarší římské hudební kultury je zahalena a zatím není prozkoumána. Lze však předpokládat, že byla významnou složkou společenského života nejstarších Římanů. Měla zahánět zlé démony a přivolávat pomoc Bohů. Římské vojsko mělo hudebníky od nejstarších dob až do císařské éry.
Hudba byla provozována i v různých satirických a pantomimických představeních. Z pozdní doby je dochován doklad o slavnostním zpěvu od Horatia s názvem Carmen saeculare, při jehož předvádění se střídal chlapecký sbor se sborem dívčím.
V císařské době se těšila veliké oblibě mohutná sborová díla. Docházelo tak ale k úpadku samotné hudby pod vlivem přehnané pompéznosti nových skladeb. K tomuto úpadku docházelo až do doby, kdy nastoupilo v římské oblasti křesťanství.

Symbiózou kultury římské a nastupujícího křesťanství vznikla ve východní části říše kultura byzantská. Ta si až do svého zániku v 15. století udržela stále stejný charakter. Mezi nejznámější představitele této hudební kultury byl Jan z Damašku. Její základ pak převzali Rusové a někteří jižní Slované.
S postupným úpadkem hudebního umění docházelo i k úpadku umělců a jejich sociální role. Hudebníci byli jednu dobu počítáni mezi tuláky, zloděje a prostitutky. Žili tak na samém okraji lidské společnosti.
Historie z doby staré římské říše nedochovala mnoho přímých hudebních pramenů. Mezi ty jenž známe patří:
· tři hymny Dionýsovy na Múzu, Hélia a Nemesis;
· Pindarova pythická óda;
· Euripidova Oresta;
· melodie ke dvěma hymnům na boha Apollóna;
· útržek z Euripidovy tragédie Ifigénie v Aulidě.